The Wangenitzsee lies 2500 meters above the Adriatic Sea on southern slopes of the High Tauern, between Grossglockner and Lienz, at the border of Tyrol and Carinthia.
Wangenitzsee is a quite ordinary mountain lake. At the same time it's particular: situated in a glacial cirque high in the mountainside of Petzeck, divided from the deep of the near Debanttal by just a tiny, childish ridge.
A path around the lake is about two kilometers long, often haphazardly marked through blockfields, remnants of moraines of glacial past. The surface occupies about 21.5 hectares. On the southern edge it's rippled by three barren islets smoothed by waves, just the mountain grass grows on them. At it's deepest point the bottom reaches 48 meters under the surface.
Surounding meadows are watered at first, overgrown with sedges and decorated with white balls of Scheuchzer's cottongrass. Higher above, grazed by sheep, fed by streams originating between the ribs of the massif of Petzeck, Kruckelkopf and Perschitzkopf, those meadows host marmots, chamois and also pilgrims.
On a promontory above the lake a hut was built by the Alpenverein's Brünn Section in 1927, serving a stage of the Wiener Hohenweg and offering a base for an easy ascent of the Petzeck. The current chalet, restored after a fire on 1947 by the Dutch Alpine Club, is maintained by the Alpenverein Lienz.
***
I took these images on 24th of August, 2020. After the night's rain thick clouds rolled over surrounding hills, covering the lake, at times quietly indicating the details of it's countours.
We approached the lake from Lienzer Hütte via Kreuzseeschartl, after ascending Glödisspitze. Spending the night at the chalet above the lake we then continued down to Debanttal and to the lowlands, heading home.
Wangenitzsee leží 2500 metrů nad hladinou Jaderského moře na jihu Vysokých Taur, mezi Grossglocknerem a Lienzem, mezi Tyrolskem a Korutanami.
Wangenitzsee je obyčejné vysokohorské jezero. A přece zvláštní: položené v ledovcovém kotli vysoko v úbočí Petzecku, oddělené od hlubiny Debanttalu pouze drobným, dětským hřebínkem.
Pěšina podél břehů, často jen náhodně vyznačena v kamenném moři zbytku ledovcových morén, měří dva kilometry. Hladina zabírá 21,5 hektaru, na jižní straně ji čeří tři ostrůvky, spíše jen kameny, opracované vlnkami a porostlé horskou travou. V nejhlubším místě dosahuje dno jezera o 48 metrů níž.
Okolní louky, nejprve podmáčené, porostlé ostřicí a ozdobené bílými bavlnkami scheuchzerova suchopýru, výše spásané ovčím stádem, napájené potůčky žlabů mezi žebry masivu Petzecku, Kruckelkopfu a Perschitzkopfu, hostí sviště, kamzíky a také poutníky.
Na ostrohu nad jezerem postavila brněnská sekce Německého alpského klubu v roce 1927 chatu, etapové stanoviště Wiener Hohenweg a základnu pro snadný výstup na Petzeck. Současná chata, obnovená Nizozemským horským klubem po požáru 1947, patří Lienzské sekci rakouského Alpenvereinu.
***
Fotografie jsem pořídil 24. 8. 2020. Po nočním dešti se po okolních kopcích převalovala líná oblaka, padala na jezero a ukrývala je, aby čas od času tiše naznačila detaily jeho kontur.
K jezeru jsme přišli od Lienzer Hütte, přes Kreuzseeschartl, po výstupu na Glödisspitze; a po přenocování nad jezerem jsme pokračovali dolů do Debanttalu a poté domů, do nížin.
